Moderní dějiny

Moderní dějiny

            V roce 1794 se Andorra octnula na tenkém ledě, když se dostala do sváru mezi Francii a Španělskem. Obec Soldeu byla obsazena francouzskými vojsky se záměrem útoku na Seo de Urgel. S bojem nezkušení Andořané se pokusily celou situaci řešit diplomaticky a to tak, že vyslali delegaci, která nakonec dokázala tento záměr generálu Chabretovi vymluvit. Andoře se podařilo znovu nabýt svrchovanost francouzských vládců nad Údolím, když uspěla s žádostí u císaře Napoleona Bonaparte. Od té doby platí, že je Andorra pod záštitou francouzských vládců.

            Další ohrožení neutrality znepokojilo Andořany v době dynastických sporů ve Španělsku, tedy v letech 1833-1876. Země byla cílem uprchlíků a jeden z nich za dobu svého setrvání zde napsal významnou knihu Historie Andorrské republiky. Situace naštěstí pro Andorru neskočila zatažením do válečných sporů.

            V Evropě docházelo ke značným transformačním procesům sociálního, politického i hospodářského rázu. To se však vyřešilo přijetím takzvané Nové Reformy, což byl soubor zákonů sepsaných v roce 1866, o což se zasloužil Don Guillem de Plandolit i d´Areny. Andorra se tím zase o kus přiblížila demokratickému systému, když se obyvatelstvu dostalo více rozhodovací moci. Urgelský biskup tento spis akceptoval ještě týž rok a francouzská hlava státu Napoleon III pak o tři sezóny později.

            Avšak hospodářská situace zůstávala na přelomu 19. a 20. století stále nepříznivá a malý horský stát byl stále téměř neznámý okolnímu světu. Roku 1914 se vybudovala první silnice, která spojila Andorský stát se strategicky důležitým městem Seo de Urgel, což přispívalo k lepší konexi se světem. Modernizace v Andoře překročila další mezník, když byla v roce 1929 postavena první hydroelektrárna, jež využívala potenciálu tamějšího vodstva. Tím se také v zemi začaly utvářet i první energetické společnosti.

            V Andoře začal narůstat interní tlak v politické situaci, jejímž předmětem byl konflikt ohledně dosavadního volebního zákona. Napětí eskalovalo 10. června 1933, kdy byla rozpuštěna Generální rada vyhlášeny volby. Tyto volby již měly novou podobu, kdy mohli volit všichni muži nad 25 let a jejich zástupci s demokratickém procesu mohli být poslanci starší třiceti let.

            Dějinami velmi naivně uvažující Andorra se roku 1934 nechala jednoduše oblouznit právě příchozím emigrantem Borisem de Skossyreffem. Tento Rus přišel s nabídkou efektivní modernizace, přísunu zahraničních investic, a tím také pozvednutí všeobecné životní úrovně. Mnoho Andořanů uvěřilo jeho slibům a poté co se mu dostalo podpory některých vlivných občanů, se sám prohlásil Andorským králem jakožto Boris I, avšak zanedlouho se se zlou potázal. Urgelský biskup vydal příkaz k zatčení Skossyreffa, což se také stalo a Rus byl odsouzen k vyhoštění jak z Andorry, tak i ze Španělska.

            V příštích rocích občanských válek ve Španělsku se Andorra opět snažila zdržet jako neutrální, avšak v průběhu 2. světové války byla ohrožena německým rozpínáním, když do Andorry chtěli roku 1940 vpadnout. Vojska již dosáhla Andorských hranic, načeš zasáhl apoštolský nuncius(neboli velvyslanec), který nacistickou okupaci dočasně odrazil. K obsazení ale stejně došlo o čtyři roky později a to bez souhlasu španělského urgelského biskupa, leč armáda bez jakýchkoli bojů v roce 1945 odešla.

            Konec války byl začátkem Andorského vzestupu. Začala se zvyšovat životní úroveň, přičemž ročník 1960 byl zlomovým rokem, po kterém následovala prosperitu nesoucí orientace na turismus. Stavěla se lyžařská střediska, a když se připočítal fakt bezcelních nákupů, země začala nabírat na oblibě turistů a tím i prosperitě. S těmito novými trendy se zároveň přirozeně zvyšoval počet obyvatel a to rapidním tempem. Z původních Andořanů se stala menšina.

            Roku 1967 navštívil andorský stát francouzský prezident a spolukníže Charles de Gaulle, kterému se dostalo vřelého přivítání. Po uplynutí tří let došlo k modifikaci volebního systému. Nově jsou ženy zmocněny jít k volbám a věková hranice se zvýšila na 21 let. Následně roku 1987 se z farnosti Andorra la Vella separovala obec Escaldes, tedy 7. nově vzniknuvší farnost. Příštího roku Andorra vstoupila do takzvané Světové turistické organizace.

            14. ledna 1982 byla ustanovena historicky první autonomní vláda Andorry, jejímž premiérem se stal Oscar Ribas. Současně ji však  zužovaly mohutné povodně, jež zanechaly kromě škod spoustu mrtvých a raněných. V roce 1993 byla vytvořena a přijata první Andorská ústava a Andorra se stala suverénním státem, nad kterým nemají obě knížata téměř žádnou reálnou moc. V témže roce se Andorra stala také členem OSN.

            Jelikož si Andorra drží statut země osvobozené od daní a disponuje turisticky velmi atraktivní krajinou a službami, prezentuje se dnes jako malý, rozvíjející se a prosperující stát.