Boj za nezávislost

Boj za nezávislost

V 17. století začala moc turecké říše ochabovat, s čímž šla ruku v ruce stále větší touha Černohorců o vlastní stát. Turecko vedlo v těchto dobách války s Benátkami a zanedlouho poté se dostalo do konfliktu s Habsburky v takzvané vídeňské válce, přičemž turecká nadvláda v Černé Hoře byla stále podkopávána záškodnickými oddíly. Výsledky válek byly pro Osmanskou říší ve většině negativní, a tak ztratila velmi znatelné množství svých dobytých oblastí.

            Již roku 1688 se Černohorci postavili Osmanům na odpor tím, že ze své vlastní vůle přijali svrchovanost Benátek. Benátčané v nově nabytém území založili úřad guvernadura, jenž představoval jejich vykonavatele správní moci v Černé Hoře. Turci na sebe s reakcí nenechali příliš dlouho čekat a po čtyřech letech si tuto oblast vojensky připojili zpět, leč hodnost guvernadura se zachovala. K moci se zde na přelomu 17. a 18. století dostala dynastie Petrovićů, když byl do čela Černé Hory zvolen roku 1697 Danilo Ščepčević. V roce 1707 inicioval vyhnání, které pak přerostlo ve vyhlazení takzvaných poturčenců, což byli islamizovaní křesťané. Období vlády Danila I. bylo také revoluční v tom smyslu, že Černá Hora poprvé navázala strategické konexe s ortodoxním Ruskem. Rusko Černohorce podporovalo ekonomicky, jelikož si bylo vědomo jejich potenciálu v odporu proti Turecku. To se také projevilo v bitvě u Carev Laz roku 1712, v níž Černá hora dokázala porazit mocnou tureckou přesilu. Avšak krutá odplata přišla zanedlouho roku 1714, když Turci nemilosrdně rozdrtili černohorské vojsko. Vladyk Danilo byl také strůjcem ustanovení celostátního soudu.

            Po Smrti Danila v roce 1735 nastoupil na trůn jeho synovec Sáva. Ten neměl žádné důvody o tuto pozici bojovat, jelikož moc nad státem se stala nyní dědičnou. Sáva byl však velmi slabý panovník, a tak se trůnu zmocnil cizinec - Rus Štěpán Malý, což se za doby zakořeněné orientace na Rusko mohlo lehce stát. Leč tento vladař se projevil jakožto schopný a přínosný pro Černou horu a za jeho vlády se zvýšila úroveň centralizace a správní moci.

            Dalším kdo usedl do čela Černé Hory byl v roce 1781 sněmem zvolený Petar I. Petrović, čímž nastala doba velkých reforem. Z počátku vlády, při jeho misi do Ruska turecká vojska vydrancovala podstatnou část jeho země. Avšak po jeho návratu zažívala Černá Hora zlatý věk. Petar I. byl humanistou, jenž si uvědomil, že síla státu vychází z jeho vnitřního stavu, tudíž se snažil napravit všemožné nesváry v zemi a šířit mír mezi černohorskými obyvateli. Mezi jeho největší zásluhy patřilo vytvoření dvou zákonů. První byl podepsán roku 1796, když dokázal usmířit rodiny a klany, které byly ve sporu, dosáhl toho listinou zvanou Stegu neboli Kázeň. Roku 1798 vyprodukoval ještě důležitější ustanovení – právní řád, který se nazýval Obecný zákoník černohorský a brdský. Sukces zaznamenal i ve válečném směru, mezi jeho nejzásadnější vítězství patří bitva u Martinice a především bitva u Kruši, kde uštědřil porážku mnohonásobné turecké přesile. Za éry jeho panování je možno Černou Horu označit za autonomní správní subjekt.

            Nicméně Černá Hora nebyla stále mezinárodně uznávaný stát. Tento stav se mohl změnit na konci 18. století, když zanikla Benátská republika a naskytla se příležitost připojit k území Černé Hory Boku Kotorskou, jenže po konci Napoleonských válek znělo usnesení Vídeňského kongresu z let 1814-1815 jasně – Boka Kotorska připadla rakouským Habsburkům, jakožto část Dalmácie.

            Do čela státu byl po smrti Petara I. zvolen Petar II. Petrović-Njegoš. Za své vlády učinil některé správní a zákonodárné reformy. Zasloužil se také o založení první státní černohorské školy a rovněž byl zakladatelem národní tiskárny v Cetinji. Avšak stát byl hospodářsky během jeho panování značně závislý na ruské podpoře a zemí často zmítaly hladomory. V roce 1836 byl Petar II. poražen v bitvě u Grahova tureckou armádou, z čehož resultoval další vážný hladomor. V době jeho vládnutí se podařilo dosáhnout uznání černohorské svrchovanosti Rakouskem.