Srbská nadvláda

Srbská nadvláda

Když zemřel schopný panovník Bodin, Zeta se začala utápět v dynastických sporech, což pochopitelně vedlo k regresi politické moci státu. Sousední Raška zatím upadla plně pod moc Byzance, když s jejich vojsky roku 1122 prohrál Uroš I. - župan(vládce) Rašky. A nástupnické spory nastaly i zde v Rašce, v nichž se nakonec ukázal jako nejmocnější Srb Stefan Nemanja. Na trůn se dostal, když roku 1168 svrhl svého staršího bratra Stefana Tihomira, jenž měl podporu Byzance. Avšak zanedlouho mu nezbyla jiná možnost, než se vzdát mnohonásobně silnější byzantské armádě v roce 1172, načež mu bylo umožněno vládnout své okupované zemi jen jako vazal.

            Štěpánu Nemanjovi se podařilo vrátit Byzanci úder v roce 1183, když s pomocí uherských vojsk vyplenil nezanedbatelný  počet byzantských měst a především se zbavil jejich nadvlády. Zanedlouho poté s armádou vpadl do Zety, čímž ukončil existenci historicky prvního autonomního a svrchovaného slovanského státu a v neposlední řadě se choval velmi barbarsky k tamější kultuře. Když byla na cestě třetí křížová výprava, Štěpán Nemanja jí umožnil průchod svou zemí, což provedl se záměrem zdecimování co možná největšího území Byzantské říše. Byzanc vypravila odvetné vojsko, které porazilo Srby na řece Moravě, leč Raška si zachovala svou suverenitu. Po smrti Štěpána Nemanji se správa země vyznačovala nástupnickými spory a střídáním vladařů v krátkém časovém sledu, přičemž střídající se vladaři využívali k získání trůnu spojenectví s některými zahraničními silami.

            Křesťanská vojska dosáhla úspěchu, když se roku 1204 křižácká výprava zmocnila Cařihradu(Konstantinopole) a zasadila tím Byzanci smrtící úder, tudíž se tato říše rozpadla na několik menších správních celků.

            Svatá říše římská z této situace vycítila příležitost a tak hledala cestu, jak posílit vliv na Balkánském poloostrově. Také proto bylo vyhověno žádosti vládce Štěpána I., jenž usiloval o královský titul. Stalo se tak roku 1217 a akt korunovace v praxi znamenal uznání Srbska jakožto nezávislého státu. Avšak stále znatelnější Štěpánova sympatizace s katolickou církví se setkala se notným odporem nejen u duchovních ortodoxní církve, ale i u obyčejných obyvatel, takže se nakonec musel přeorientovat na východ. V Nikajském císařství byla uznána autonomnost srbské církve, což zajistilo jasně dominantní pozici ortodoxní církve v Srbsku.

            Poté nastala éra krále Uroše I., jenž vládl v letech 1243-1276, který zaznamenával úspěchy především bitevního charakteru, čímž připojil nemalá území, mezi než například patřila i města Skopje a Prilep v Makedonii. Po nějakém čase si balkánské státy všimly hrozby v podobě Nikajského císařství, jež mělo jasné tendence obnovit byzantskou říši. Proto vznikla takzvaná protibyzantská  koalice, která však císaře Michaela VIII. porazit nedokázala, a tak Srbové po krátké době nadvlády makedonská města ztratili.

            Roku 1276 sesadil Uroše jeho syn Dragutin, který poté vládl v Rašce a v dalších částech Srbska, což byla i Zeta, pak částečně ponechal vládu svému bratru Milutinovi. Mocenské poměry ve státě se změnily po vojenských neúspěších Dragutina v rámci nově uskupené protibyzantské aliance, když si bratři své pozice v zásadě prohodili, leč nadále vládli oba společně a během celého období jejich vlády Srbsko započítávalo vítězství a nabývalo dalších území, leč zásluha patří především Milutinovi.

Během těchto událostí(1276-1309) vládla v části Srbska - v Zetě matka obou bratrů královna Helena, která se zasloužila o poměrně velkou nezávislost tohoto srbského “podstátu“. Ale její přínosy tímto nekončily, nechala totiž také renovovat, či znovu postavit v Zetě na 50 klášterů. Z této doby máme také první historické zmínky o názvu Černá Hora.

Následovala vláda Štefana Uroše III., který byl již tradičně sesazen svým synem. Tento nový panovník se jmenoval Štěpán Dušan a za jeho panování v letech 1308-1355 Srbsko opravdu vzkvétalo, avšak kvůli jeho centralizačním opatřením ztratila Zeta svou částečnou svrchovanost. Nejen, že se Štěpán Dušan zasloužil o územní rozmach, ale také byl autorem takzvaného Dušanova zákoníku vytvořeného v roce 1349. Ale po jeho smrti spělo Srbsko velmi rychlým tempem k rozpadu.