Dějiny Albánie

Rané albánské dějiny jsou spojeny s obdobím Ilyrů, kteří ke konci 2.tisíciletí před naším letopočtem obsadili většinu Balkánského poloostrova. V průběhu času se stále více prosazovaly politické a obchodní zájmy Římanů, které přerostly v období římské nadvlády trvající až do rozdělení říše v roce 395. Tehdy bylo vystřídáno období římské obdobím byzantským. Ilyrie té doby byla kádrovou zásobárnou významných byzantských panovníků. Se zánikem Byzantské říše dochází i na území dnešní Albánie k období nejistoty a úpadku. Se střídavými úspěchy bojovala místní vojska s tureckými, nakonec však podlehla přesile a tak se otevřely dveře k turecké nadvládě v této části Balkánu. Osmané nevládli sice příliš tvrdou rukou, ale jejich náboženský vliv na místní obyvatelstvo se projevoval výrazně. Pokud chtěl nějaký domorodec dosáhnout kariéry ve státní správě, musel přestoupit na islám. Paradoxně tito konvertovaní a vzdělaní státní úředníci se koncem 19.století stali hybnou silou boje za nezávislost Albánie. Za 1.světové války utrpěla Albánie mnohačetné škody, z kterých se jen těžko vzpamatovávala. V období mezi světovými válkami vzniká samostatná avšak autokratická Albánie včele s prezidentem, později králem Zogou. 2.světová válka přinesla emigraci Zogy a okupaci italskou armádou, která byla v druhé fázi války vystřídána německým wehrmachtem. Hornatý terén přispěl k zformování partyzánského odboje včele s komunistou Hodžou, což Albánii po válce přivedlo k epoše budování  komunismu. Albánie se díky komunistické diktatuře během 40 let stala nejizolovanější zemí Evropy. Naštěstí změněná mocenská situace na začátku 90.let umožnila zemi nastoupit na pomalou a obtížnou transformaci v demokracii. Přestože se situacie v zemi rok od roku zlepšuje, cesta k dosažení evropských standardů je stále dlouhá.