Epocha budování komunismu

Epocha budování komunismu

 

Následující roky probíhaly v duchu upevňování moci Komunistickou stranou. Průmysl, bankovnictví i doprava byly znárodněny, jakožto majetek těch, co emigrovali, konfiskován. Pozemkové vlastnictví upravil nový agrární zákon. V lednu 1948 byla vyhlášena Lidová republika Albánie v čele s Hodžou jako prezidentem. Přestože Jugoslávie poskytla určitou pomoc, vztahy se začaly zhoršovat. Albánie začala na Spojené státy americké a Británii pohlížet velmi kriticky a omezila diplomatické styky. Následoval námořní incident, když dva britské torpédoborce narazili na miny, čímž se vztahy ještě zhoršily. Nakonec se Albánie roku 1948 spojila se stalinským Sovětským svazem a komunistická strana se přejmenovala na Stranu práce Albánie

            Další roky pokračovali v trendu industrializace a byly také realizovány některé, pro sovětské země typické, hospodářské projekty. Po Stalinově smrti roku 1954 se na premiérský post dostal Mehmet Shehu, ačkoli opravdový vliv zůstal stále v rukou hlavně Hodžy, který zůstal v pozici tajemníka strany.

            Konec albánsko-sovětské spolupráce se dostavil až v roce 1960, kdy hlavní představitel SSSR Nikita Chruščov požádal Albánii o umístění základny sovětských ponorek v přístavním městě Vlore. To vyústilo v přerušení diplomatických styků se Sovětským svazem a zaměřením orientace na komunistickou Čínskou lidovou republiku. Roku 1967 Albánie zakázala svobodné praktikování jakéhokoli náboženství, což bylo jasně ovlivněno kulturní revolucí v Číne, a prohlásila se prvním světovým ateistickým státem. Toto nové prohlášení brala velmi vážně a s čímkoli reprezentujícím náboženství zacházela velmi krutě. Roku 1968 Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy, nejen jako projev nesouhlasu se vpádem sovětských vojsk do Československa.

            Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 Čína změnila svůj postoj a o Albánii ztratila zájem, tudíž Albánie přišla o posledního mocného spojence. Tolik potřebná hospodářská pomoc a chybějící ochrana ji přiměla, aby se Albánie začala usmiřovat se svými sousedy, tedy zprvu s Jugoslávií a později i s Řeckem. Avšak samotné obyvatelstvo zůstávalo stále velmi odtržené od okolního světa.

            Hodža, který si díky mafiánským praktikám dokázal udržet moc až do své smrti, zemřel roku 1985. Na Hodžovo místo nastoupil jeho dlouholetý spolupracovník Ramiz Alia. Očekávatelné uvolnění poměrů se dostavilo, avšak systém stále bránil potřebnější liberalizaci a nechával stát upadat, což se projevilo v potravinářské a následně průmyslové krizi. Praktikování náboženství již bylo umožněno.

            V roce 1990 se pár tisícovek Albánců pokusilo utéct s pomocí ambasád v Tiraně, což se jim také povedlo. Tento čin odstartoval studentské demonstrace, které nakonec zapříčinily, že 11. prosince 1990 vláda odsouhlasila možnost existence nezávislých politických stran a svobodných voleb, které taky v březnu téhož roku proběhly, čímž definitivně ukončily 47 let komunistického útlaku.