Turecká nadvláda

Turecká nadvláda

 

Roku 1354 Turci nenápadně vstoupili na Balkánský poloostrov, na čemž bylo velmi pozoruhodné, že nebyli téměř zpozorováni. Jakmile si místní vládci uvědomili případné nebezpečí, zareagovali vytvořením koalice, jež se skládala ze Srbů, Maďarů, Bosňanů, Bulharů a Albánců. Vedení se ujal srbský kníže Lazar. Koaliční vojsko se s Turky střetlo v červnu roku 1389 na Kosově poli. Přesto, že turecký sultán v této bitvě položil život, koalice byla rozdrcena.

            Smrt sultána však Turky neodradila od nárazových útoků. Během vlády nastupujícího sultána Albánie utrpěla několik porážek – roku 1415 se osmanská vojska zmocnila města Kruje a v nadcházejících dvou letech na jihu zabrala Vlore, Berati a Gjirokasteru. Ale turecký nátlak nebyl dostatečně silný a Albánie se v žádném případě nechtěla vzdát bez boje. U města Niše utrpěla turecká armáda roku 1443 obrovskou porážku. V tuto důležitou chvíli se prosadil albánský šlechtic, který měl zkušenosti s bojem v osmanské armádě jménem Skanderberg. Dokázal znovu dobýt své rodové sídlo v Kruje, ale především sjednotil Albánské klany. Hlavně jeho schopnosti umožnily Albáncům vzdorovat turecké ofenzivě po mnoho let až do roku 1479. Tento národní hrdina skonal několik let předtím – v roce 1468.

            Přesto, že Albánie upadla pod moc Osmanské říše, mocenské poměry zde byly nastaveny velmi volně. Stát byl značně decentralizovaný, klanoví vůdci v podstatě mohli pokračovat ve spravování svých komunit a statků, avšak pouze v případě, že platili daně.

            Naopak náboženský vliv se v Albánii projevil velice zřetelně. Nebylo povinností konvertovat k islámu, ale dělo se tak v hojném počtu případů , dokonce nejvíce ze států, které byly součástí Osmanské říše, a to z několika důvodů. Křesťané měli povinnost platit daně, které muslimové nemuseli a největší nevýhodou zde žijících křesťanských rodin byl fakt, že byly nuceny se vzdávat svých synů, kteří se pak přeorientovávali na Islám a vstupovali do osmanské armády nebo bývali vychováni jako úředníci. To bylo v tehdejší společnosti dobrou výchozí pozicí pro vytvoření úspěšné kariéry, ale pro takovou albánskou rodinu to znamenalo zásadní ekonomický problém, jelikož potřebovali své syny na práci v hospodářství.