Konstantin a křesťanství

Konstantin a křesťanství

 

            Císař Konstantin byl synem jednoho z tetrarchů – Constantia Chlora. Jeho matkou byla neurozená křesťanka Helena a jeho otec s ní žil v oficiálním svazku, který ale nebyl na roveň manželství. Proto byl Konstantin tak trochu levoboček a musel si svá nástupnická práva tvrdě vybojovat.

            Při zavedení tetrarchie bylo následnictví o to složitější. Roku 312 zvítězil Konstantin nad dalším „spoluvládcem“ Maxentiem u Mulvijského mostu před branami Říma. Podle legendy měl před bitvou vidění kříže a bylo mu napovězeno „ v tomto znamení zvítězíš“. Od té doby Konstantin křesťany podporoval.

            Už roku 311 těsně před svou smrtí vydal vládce východní části říše Maximianus toleranční edikt, aby se křesťané mohli modlit za jeho uzdravení. Roku 313 vydává císař Konstantin a jeho spoluvládce Licinius Milánský toleranční edikt. Jeho znění bylo: „Já císař Konstantinus a já císař Licinius jsme uvážili vše, co prospívá blahu a užitku státu a rozhodli jsme se poskytnout křesťanům stejnou svobodu ctít jejich boha, jakou mají ostatní, aby nám božstvo a nebeská bytost, ať už je to kdokoliv, byla milostiva.

            Po vydání Milánského ediktu se Konstantinova matka Helena snažila s veškerou svou energií uvést jej v život. Konstantin podporoval rozvoj církve, ale sám zasahoval do jejího chodu a vnitřních konfliktů. Když vznikla „ariánská“ větev vedená Ariem, který upíral Kristovi stejnou podstatu jako měl otec-Bůh, svolal Konstantin první koncil do Níkaji v Malé Asii. Ariánství bylo většinou účastníků odsouzeno, ale šířilo se dál.

            Konstantinův osobní vztah ke křesťanství bývá historiky posuzován různě. Někteří si myslí, že Konstantin jen chytře využil donucovacích prostředků církve k vlastním účelům. Sám se dal pokřtít až na smrtelné posteli. Asi, co kdyby.

            Zvrátit běh času se pokusil kolem roku 360 císař Julianus, kterého křesťanští historikové nazvali „Apostata“ – Odpadlík. Ten byl v mládí vychováván přísnými křesťanskými kněžími. Poté studoval řeckou filosofii a helénistické učení. Vadilo mu, že křesťanská církev je nespravedlivě podporována. Rozhodl se znovuotevírat pohanské chrámy, donutil církev vrátit nahromaděný majetek, zakázal křesťanským kněžím vykládat pohanské autory a tím je vyloučil ze školství. Ovšem křesťanství nabízelo svým ovečkám šťastný posmrtný život, který pohanství nabídnout nemohlo. A tak vyhrálo.