Středověk v Itálii

Středověk v Itálii

           

            Roku 800 byl francký král Karel Veliký korunován podle římského vzoru na císaře a stal se nejmocnějším panovníkem západního křesťanstva. Po jeho smrti spravoval obrovskou říši jeho syn Ludvík Pobožný, ale po jeho smrti dochází k dělení mezi jeho syny.

            V roce 962 je Ota I. korunován na 1.římsko-německého císaře. Ota potvrdil územní majetek církve, ale zároveň papež musel přísahat věrnost římsko-německému císaři. V 11.-13. století začíná vláda německých císařů, která je charakterizována neustálými boji o moc mezi císaři a církví. Spornou je například otázka investitury (právo dosazování biskupů do úřadu). Ve společnosti se vytváří dvě strany – strana ghibelínů (přívrženci králů) a stana guelfů (přívrženci papeže).

            Od roku 1250 vzrůstá politický vliv italských měst, která jsou do značné míry samostatná. Jsou samostatnými městskými státy ve vazalském postavení římsko-německé říše. Ve městech vládnou mocné šlechtické rody (Miláno – Viscontiové, Sforzové,  Verona – rod Scaligherů, Mantova – Gonzagové, Ferrara – rod Este, Florencie – rod Medici).