Boj za svobodu

Boj za svobodu

Zbytky bulharské kultury se uchovávaly v klášterech a právě ty byly rodištěm osvoboditelského úsilí. Tyto tendence zaznamenaly rozmach v druhém polovině 18. století. Avšak za nejvýznamnějším obroditelským impulsem stál jeden člověk, a to sice mnich Paisij Chilendarský, který v roce 1762 sepsal první úplné dějiny bulharského národu. Jelikož mu byl výslovně zakázán její tisk, vydal se na cestu po zemi šířit její poselství a probouzet zadupanou národní identitu. Nastala doba národního obrození, přičemž se aktivizoval stále větší okruh lidí. Někteří Bulhaři se zúčastnili řecké antiturecké vzpoury, jež probíhala v letech 1821-1827 a později také zasáhli do rusko-turecké války probíhající 1828-1829.

            Když probíhala Krymská válka mezi lety 1853 a 1856, povstala další vlna obyvatelstva, a přesto že některé zahraniční mocnosti apelovaly na Turky, aby umožnili Bulharsku otevření zahraničního obchodu, následovala zamítavá odpověď. V táto době se také objevují vůdčí osobnosti revoluce jakožto například  Georgi  Sava Rakovski, Vasil Levski nebo třeba Christo Botev. Další odpor Bulharů propukl v roce 1876, ale po dlouhých bojích byl krvavě rozprášen, což se však setkalo s velkou nevolí zahraničních mocností, leč turecké postoje to nijak neovlivnilo. A jelikož Turecko stálo Rusku v cestě jeho politických zájmů, posloužilo osvobození slovanských národů na Balkánském poloostrově jakožto další důvod, či spíše dobrá záminka k vyhlášení války.

Ta byla vypovězena roku 1877 a pod vedením cara Alexandra II. s participací bulharských jednotek ruské vojsko rozdrtilo osmanské řady. Roku 1878 byla vytvořena mírová smlouva, jež přisuzovala Bulharsku obrovské území – asi 60% Balkánu, a tím vznikl autonomní bulharský stát. Avšak po čtyřech měsících fungování samostatného státu se na berlínských jednáních rozhodlo o restrukturalizaci mocenských poměrů na Balkánském poloostrově, jelikož si západoevropské mocnosti uvědomily potencionální spojenectví takto rozsáhlého Bulharska s Ruskem. Z těchto strategických tahů vyplynulo rozdělení Bulharska na 2 státy - na Bulharské knížectví, které bylo situováno na severu a na Východní Rumélii ležící na jihu. Druhý jmenovaný útvar byl sice tureckou provincií, avšak téměř samosprávnou a s křesťanským guvernérem.