Demokratický stát

Demokratický stát

Nadvláda komunismu se v celé Evropě postupně hroutila a výjimkou nebylo ani Bulharsko. Desátého listopadu 1989 došlo k vnitrostranickému puči, přičemž byl Todor Živkov nucen abdikovat. Zároveň byl zrušen monopol Komunistické strany a všeobecně se země ubírala směrem k demokracii. První parlamentní volby se konaly v červnu 1990, které měly vzhledem k faktu, že se jednalo o čerstvě postkomunistickou zemi, velmi raritní výsledek – vyhrála Bulharská socialistická strana(BSP), což byla pouze přejmenovaná Komunistická strana.

            Avšak u moci se již neudrželi příliš dlouho, když si proti sobě popudili voliče, tudíž se konaly v říjnu 1991 nové parlamentní volby, ze kterých vyšla v těsnám výsledku vítězně Unie demokratických stran(UDF). Leč ani tato vláda nedokázala spravovat stát déle než rok. Jakožto první demokratický prezident Bulharska byl zvolen v roce 1992 kandidát Unie demokratických stran Želju Želev. Do roku 1994 zemi spravovala úřednická vláda, než byly v prosinci tohoto roku zorganizovány další parlamentní volby, ve kterých ovšem opět zvítězila BSP.

            Bulharský stát se nyní ocital v nelehké situaci na prahu transformace v demokracii a tato výzva se ukázala jakožto velký problém. Ekonomická nestabilita se projevila hyperinflací a zavládnutím všeobecného nedostatku, jakožto deficitem běžných potravin, či pohonných hmot, což pocítilo především chudší obyvatelstvo a propast mezi nejbohatšími a nejchudšími se značně prohlubovala.

            Tolik kýžený zvrat přišel v listopadových volbách roku 1996, kdy byl do pozice prezidenta republiky zvolen kandidát UDF liberálně smýšlející advokát Petar Stojanov.A občané pokračovali v protestních akcích, což resultovalo k jejich spokojenosti k vyhlášení nových parlamentních voleb. To znamenalo pád BSP a nástup nové vlády v dubnu 1997. Zvolenou stranou se stala UDF v čele s Ivanem Kostovem, jehož vládu charakterizovaly drsné, leč potřebné ekonomické reformy, čímž však utrpěla újmu jeho popularita v očích elektorátu.

            Následujícím premiérem byl v červnu 2001 zvolen Simeon Saxo-coburský, což bylo událostí nanejvýš netradiční, jelikož tento muž byl svržený král, zvaný Simeon II. a nyní opět nabyl moci. Nově založil svou politickou stranu Národní hnutí Simeona II. jen krátce před volbami. Když zvítězil ve volbách, k vytvoření vlády spojil síly v koalici se stranou MRF, neboli Turecké hnutí za práva a svobody. Hospodářství pociťovalo určitý růst a reálné mzdy měly také progresivní tendenci. Dalším prezidentem se stal překvapivě Georgi Parvanov, jenž byl předsedou Socialistické strany.

            V nadcházejících rocích však poměry v Bulharsku, především v kruzích obyčejných obyvatel nebyly příznivé. Mzdy stagnovaly na nízké úrovni, zvyšovala se nezaměstnanost a rozmáhal se organizovaný zločin, z čehož vyústila v roce 2005 výhra BSP. Předtím, v roce 2004 se Bulharsko stalo členem NATO. O směřování státu částečně rozhodly prezidentské volby v roce 2006, když proti sobě stanuli kandidáti - nacionalistický a se vstupem do EU nesouhlasící Volen Siderov, proti socialistovi Georgu Parvanovi. Druhý jmenovaný vyšel z voleb vítězně. Prvního ledna 2007 se Bulharsko stalo členskou zemí Evropské Unie.