Pokračování stoleté války

Pokračování stoleté války

 

Když se rozhořely nové boje, měla už Francie nového krále Jana II. Dobrého. Zajímavostí pro nás je, že jeho první manželkou byla Jitka (Bona) Lucemburská, dcera Jana Lucemburského. Tohoto krále zajal Edward Černý princ v bitvě u Poitiers r.1356. Angličané získali obrovské výkupné a Akvitánii. Francii navíc sužovalo povstání v Paříži vedené Etiennem Marcelem. S Angličany byl nakonec podepsán mír v Brétigny, kde se anglický král zřekl nároku na francouzský trůn, ale Angličané získali spoustu krajů – např. Poitou, Périgord, Limousin. Nejednalo se však o mír, ale pouze o příměří, protože tyto kraje byly příliš „francouzské“, než aby se trvale podrobily.

Věděl to i dauphin Karel (vládl jako regent v době otcova zajetí), který nastoupil na trůn r.1364 jako Karel V. Byl to drobný, zbožný, chytrý muž. Nejdříve musel uspořádat království i armádu. Obklopil se schopnými lidmi bez ohledu na to, zda to byli šlechtici či měšťané. Jeho vrchní velitel Bretonec Du Guesclin nasadil do boje novou taktiku. Protože francouzská armáda byla slabší než anglická, vyhýbal se přímým bitvám, ale nenápadně zabíral jedno město po druhém. Když Karel V. zemřel v roce 1380 byla velká část země opět zbavena Angličanů. Ovšem v této době došlo ve Francii k jedné zásadní chybě, která ji na dlouhá léta ovlivnila. Již Jan II. Dobrý rozdělil království tím, že dal údělem vévodství burgundské svému druhému synovi Filipu Smělému. Ten se ještě oženil s dědičkou Flander Markétou a tak spojil všechny kraje, jež tvořily hranici Francie na severu a východě. Francouzští králové mysleli, že zde budou mít přátelské a spřízněné spojence, ale opak se stal pravdou. Burgundští vévodové začali usilovat o naprostou samostatnost, povýšení svého kraje na království a v budoucnu se dokonce spojili s Angličany.

Další tragédií pro Francii byl nový panovník Karel VI. Oženil se s cizinkou Isabelou Bavorskou, která pro svou novou vlast projevila pramálo vlasteneckého cítění. Otevřeně byla Karlovi nevěrná i s jeho bratrem Ludvíkem Orleánským a nechala kolovat zvěsti, že pozdější král Karel VII je nemanželský a tudíž neprávoplatný dědic francouzského trůnu. U Karla VI. se začaly projevovat záchvaty šílenství. Toto šílenství bylo o to horší, že bylo občasné. Král míval období jasného rozumu a období šílenství. Za jeho zády se o moc prali jeho bratr vévoda orleánský a jeho strýc vévoda burgundský. Když byl vévoda orleánský zavražděn, rozhořela se mezi táborem orleánským a burgundským občanská válka. Vnitřní rozbroje vždy napomáhají vnějším nepřátelům. Anglický král Jindřich V. napodobil svého praděda Eduarda III., uplatnil nárok na francouzský trůn a vtrhl do Francie. Francie byla poražena v krvavé bitvě u Azincourtu r.1415. Roku 1420 byla podepsána smlouva z Troyes, kde Isabela přinutila svého pomateného chotě, aby dal jejich dceru Kateřinu za ženu anglickému králi Jindřichu V. a učinil z něj následníka francouzského trůnu. Ten naštěstí zemřel brzy a o 3 měsíce dříve než jeho tchán, takže svůj nárok nestihl uplatnit.

Vlastenečtí Francouzi považovali za svého krále Karla VII a ne desítiměsíční dítě Jindřicha VI. Anglického. Ovšem nový král byl mladý, zbožný a nerozhodný. Velice ho trápily pochybnosti, zda je pravým legitimním následníkem trůnu, když jeho matka nevedla právě příkladný život.

Záchranou pro Francii byl příchod Johanky z Arku, která přesvědčila krále o jeho legitimitě a zorganizovala jeho pomazání v Remeši. Poté se postavila do čela vojsk, Francouzi uvěřili na zázrak a začali vítězit. Karel VII. se Johance moc neodvděčil, když byla zajata Angličany, neudělal nic pro její záchranu. Do Paříže vstoupil vítězně až po její smrti.